Soutěž o nejlepší povídku

Něco o porotcích-->ZDE

Soutěžní povídky--> ZDE

Povídky porotců--> ZDE

Hodnocení povídek--> ZDE

Postupující do 2.kola--> ZDE

Verion- Nikdy nemilovaná

verion- Nidky nemilovaná

23. srpna 2010 v 17:57 | Verisssek
Přezdívka porotce: verion
Blog: www.verisssek.blog.cz
Něco stručně o povídce:
Povídka je na téma Twilight. Vím, že na tomhle blogu už jí najdete, ale stejnak..!! :D Je to o jedné dost bláznivé a nevirovnané upírce, která se zamilovala do Edwarda Cullena. Vím, že je bláznivá, ale když jsem to psala tk mi ji občas bylo i líto. Určitě bych nechtěla takhle skončit..!! Bez lásky..!! No nic přečtěte si ji sami a napište pls nějaké ty komenty. Dík :)

Nikdy nemilovaná

Píše se rok 1933 a už to je pět let od doby, co jsem poprvé pocítila obrovskou chuť na krev. Na tu červenou zázračnou kapalinu díky které žijeme. Za ten čas jsem dokázal svou žízeň ovládat, ale občas to prostě nešlo a místo na zvíře jsem zaútočila na lidskou bytost. Naposledy se tak stalo přesně před rokem. Probíhala jsem kolem obrovského stavení a tam si na zahradě hrála malá holčička. Mohlo jí být tak pět. Dodnes si vybavuji ty její vyděšené zářivé modré očka a blonďaté vlásky potřeštěné krví. Byla tak nevinná a já v té chvíli raději nechtěla mít city. Je sice pravda, že jsem dost přecitlivělá a možná i dost stydlivá, ukvapená a občas tvrdohlavá, ale nad tímhle by uronil slzu i ten největší tvrďák na světě. Škoda, že jsem upír a nemohu brečet.
    Seděla jsem na zemi ve stínu velkého dubu. Pomalu se stmívalo a z uliček mizeli lidé. Čekala jsem. Čekala jsem zde vždy v tuto hodinu už měsíc. Nikdy jsem na jednom místě nezůstala déle než týden, ale tady mě drželo zvláštní pouto. Nejspíše jsem se poprvé bláznivě zamilovala. Bylo mi navždy sedmnáct a nikdy jsem nic takového nepocítila, až do teď. Každý den, přesně v tuhle dobu tudy procházel mladík. Byl asi stejně starý jako já, měl krásné hnědé vlasy a byl nadpozemsky krásný. Nejen podle krásy, ale i jiných náznaků jsem usoudila, že ho potkal stejný osud jako mě.
Byl to upír. Podle toho co říkali lidé ve městě se jmenoval Edward Cullen a žil se svým otcem Carlislem Cullenem, který byl doktor a matkou Esme Cullen na kraji města.
    Nikdy jsem se ho neodvážila oslovit, na to jsem byla moc stydlivá. Často jsem si za to nadávala. Ale dnes už taková nebudu! Oslovím ho! Už jsem se rozhodla. Někdy to přece musím udělat.
    Na oblohu už vystoupil měsíc a hvězdy jasně zářily. Po ulici šli už jen dva muži a nějaká žena. Všichni tři zmizeli u dveří prvního lokálu.
    "Kde jen může být?. Touhle dobou už tu vždycky je." Šeptala jsem si sama pro sebe. Jen jsem to dořekla, spatřila jsem pod září pouliční lampy mladíka v černém kabátu. Srdce se mi divoce rozbušilo a nebyla jsem se schopná pohnout, natož mluvit. Byl tak krásný a já ho tak milovala."
    Nakonec jsem sebrala všechnu odvahu, vyškrábala se na nohy a rozeběhla k cestě.
"Hej Edwarde." Křikla jsem a běžela za ním. K mému údivu se na mě otočil. Několik vteřin jsme si hleděli do očí, skoro se mi z toho podlamovala kolena.
    "Kdo si?" promluvil na mě po pár vteřinách. "A co chceš?"
"Já…."otevřela jsem ústa a snažila se mu odpovědět.
Nevydala jsem ze sebe ale ani jedno rozumné slovo a strašně jsem se začala klepat.
    Všechno jsem zkazila. Vyrojila se mi v hlavě najednou myšlenka. Otočila jsem se a utekla. Ani se neohlédla. Běžela jsem strašně dlouhou dobu a pak si na někde v lese lehla na louku. Měla jsme na sebe strašnou zlost. Hůř to dopadnout nemohlo.
    Na té louce jsem zůstala ležet snad věčnost, nebo mi to tak alespoň přišlo. Do města jsem se neodhodlala vstoupit asi týden. Moje láska však byla tak silná, že jsem to za jednoho úplnkového večera zase zkusila. A tentokrát jsem Edwarda potkala dříve, než jsem čekala.
    Procházela jsem přes liduprázdné náměstí a vtom ho spatřila. Stál u kašny a rozhlížel se kolem. Nejspíš na někoho čekal. Rozešla jsem se tedy k němu a srdce mi začalo divoce tlouct, nebo alespoň to, co po něm zbylo. Byla jsem už jen pár metrů od něj, když mu do náručí vpadla nějaká blondýnka.
    "Tak co, zvládla si to Rosali?" ptal se jí Edward.
"Jo, měl jsi vidět jak koukal." odpověděla a stále ho radostně objímala. Potom ho chytla a řekla: "Pojd musíme domů."
        Tak tohle už jsem prostě nezvládla. Podlomila se mi kolena a zůstala jsem klečet na náměstí. Kdybych měla slzy, tak bych si ted nejspíše vyplakala oči. Já hloupá, proč jsem mu to neřekla už dávno. Vše mohlo být jinak. "Už tě nechci nikdy vidět!" začala jsem křičet, "Nikdy slyšíš?!" a seděla jsem tam uprostřed náměstí. V tom se však začali v oknech rozsvěcet svíčky, lidé začali vylézat z oken a pátrat po zdroji toho hluku. Urychleně jsem se zvedla a utekla do lesa, zpět na tu samou louku.

    Od posledního spatření Edwarda uběhl měsíc. Dalo by se říct, že jsem po celou tu dobu byla jen na té louce. Teda až na pár vyjímek co jsem si musela obstarat potravu. Dny jsem trávila díváním se na mraky a v noci na hvězdy. Dost jsem přemýšlela. Ale jak jsem to brala z téhle strany, tak i z té druhé, pokaždé jsem dospěla k závěru, že si za to můžu sama. Musela jsem to vše napravit, a proto jsem se po dvou měsících vydala zpět do města. V hloubi duše jsem pořád doufala, že to třeba nebyla jeho dívka a já mám pořád šanci, ale také jsem se rozhodla, že už nebudu takhle zbaběle utíkat a postavím se tomu.
    Tentokrát jsem
na něj nehodlala nikde čekat a zamířila jsem přímo k jeho domu. Sice jsem vůbec netušila co mu řeknu a ž se objevím před jeho dveřmi, ale nějak to prostě dopadne.
    Přešla jsem přední zahrádku a zaklepala na mohutné dřevěné dveře zdobené zlatou klikou. Ze dveří však vyšla nějaká vysoká žena s černými havraními vlasy, kterou jsem vůbec neznala. A navíc to byl člověk a proto jsem se musela dost ovládat.

   "Dobrý den." promluvila jsem na ni. "Já hledám Edwarda Culena."
"Jé, to je mi líto, ale oni už tu nebydlí. Asi před týdnem se celá rodina odstěhovala." odpověděla mi ta žena.
"A nevíte kam?" zeptala jsem se zoufale.
"Vůbec netuším."
"Tak tedy děkuji" řekla jsem a ta žena zavřela dveře.
    Snažila jsem se sice být silná, ale moje srdce krvácelo
a nevědělo co dál. Opět jsem přešla přední zahrádku a bezcílně pokračovala městem. Musím začít normální život bez Edwarda Culena. šeptal mi rozum.

    Píše se rok 2005 a už je to 72 let od doby, co jsem naposled spatřila Edwarda Culena. Za tu dobu jsem se změnila. Vzdala jsem život normálního člověka. Proč bych měla žít jako člověk, když jsem upír? Svou žízen jsem sice ovládala, ale zvířecí krev už mě nijak nenaplnovala. Proto jsem začala lovit naši normální upíři potravu. Lidi. Už jsem neměla tak malé sebevědomí jako posledně, ale na druhou stranu jsem začala být dost výbušná a unáhlená.
    Je to sice už strašná doba, ale moje srdce na něj nezapomněl a stále neskutečně miluje Edwarda Culena. Nikdy jsem se od té doby tak bláznivě nezamilovala.
    Procházela jsem z jihu U.S.A až na sever na Aljašku. A nejspíše osud mě dovedl sem. Do Forks. Běžela jsem lesem do kopce, až se ocitla na nějaké louce. Tráva byla hustá a krásně zelená. Slunce na tu louku silně zářilo a celou jeji krásu plně osvětlovalo. Bylo to nádherné magické místo.
    Zrovna jsem chtěla vystoupit z lesa a pokochat se tou krásou. Někdo mě však předběhl. A tak jsem se raději schovala zpět do stínu stromů.
    Pach té dívky s dlouhými kudrnatými vlasy mě udeřil do nosu tak silně, že jsem se na okamžik neovládla a okamžitě jsem na ni chtěla skočit. Má vůle však byla silnější. Dívka pomalu vyšla z lesa a za ruku s ní šel…. No to snad ne….To nemůže být on….
"Bello?" promluvil na ni ten hoch.
"Ano Edwarde?"
    Tak je to on. Edward Cullen. Moje životní láska.
"Miluji tě." šeptl jí do ucha a začal pomalu líbat. Stála jsem tam jak opařená a zírala na ně. Netušila jsem co mám dělat.
    A potom se to stalo. Do nosu mě opět udeřila ta nádherná vůně té dívky a já se hodlala pomstít. Edward je můj. Moje životní láska. Vyřítila jsem se obrovskou rychlostí z lesa. Bellu smetla rána mé Rumuna zem a než se kdokoliv chystal vzpamatovat, chystala jsem se jí zabít. A však ve stejnou chvíli co jsem měla zuby u jejího hrdla mě smetla něčí ruka. Pocítila jsem bolest v boku, odlétla několik metrů od Belly, dopadla na záda a uviděla Edwarda, řítícího se na mě. Urychleně jsem se postavila a byla Bellu odhodlána zabít. Strhla se bitka a já se s Edwardem rvala hlava nehlava. Nechtěl a jsem mu ale moc ublížit a proto jsem plně nevyužívala své síly.
    Po několika vteřinách jsem smetla Edwarda k zemi a rukou ho na ní přidržovala. Skoro jsem ho v zápalu boji chtěla zabít. Pak jsem si ale náhle uvědomila, co já blbá to zase dělám. Zrovna se snažím zabít člověka, kterého celý život miluji.
    Povolila jsem ruku a řekla poslední slova: "Miluji tě Edwarde Cullene a navždy budu. Kéž by si takto ochránil i mě." A pak už jsem jen pocítila poslední bolest v krku a uviděla světlo.
    "Kéž tam najdu svou pravou lásku, se kterou jsme si souzeni." vysoukala jsem ze sebe a zavřela víčka. Zemřela jsem nikdy nemilovaná. Kéž se mi to vydaří aspoň v druhém životě.    
     
 
 

Reklama